Život a smrt věřícího materialisty

Pojem materialismus se používá v několika různých významech. Jedním z nich je i metodologické východisko přírodních věd – přírodní vědy předpokládají existenci hmoty, jejich tématem jsou hmotné jevy a příčiny a následky těchto jevů hledají rovněž výhradně mezi hmotnými jevy. Evidentní úspěch přírodních věd potom vede mnohé k tomu, že toto omezení, které si přírodní vědy daly, přijímají jako světový názor. Těmto lidem budu říkat věřící materialisté.

Zatímco přírodní vědy od všeho, co není hmotné povahy, odhlížejí, tito materialisté věří, že nic takového vůbec neexistuje, respektive že hmota je příčinou všech jevů. Toto přesvědčení má ale dvě úskalí. Prvním je fakt, že hmotu nepoznáváme přímo, ale prostřednictvím našich smyslů poznáváme jen to, jak se hmota jeví. Naše smysly nás však mohou naprosto klamat (vzpomeňme třeba na film Matrix) nebo hmota může být od toho, jak se jeví, velmi odlišná. To však asi věřící materialisty příliš netrápí. Přírodní vědy předpokládají, že svět je takový, jaký se nám jeví, a tito materialisté věří, že tomu tak opravdu je. Mnozí z nich jistě netuší, že jejich přesvědčení je nepříliš podložená víra, jiní však ano. Ti druzí asi většinou příjmají předpoklad, že svět je takový, jaký se nám jeví, ze stejného důvodu jako přírodní vědy – je to praktické a přináší to výsledky.

Druhé úskalí je mnohem vážnější. Každý vidí, že on sám se podstatným způsobem odlišuje od předmětů, které vnímá svými smysly. Komunikace s jinými lidmi ho pak vede ke zjištění, že i tito lidé (nebo jejich vědomí) se od neživých předmětů odlišují podobným způsobem, jako on sám. Zatímco zastánci dualismu hmoty a duše jsou přesvědčeni, že vědomí a hmota jsou nebo mohou být navzájem nezávislé, věřící materialista je nucen se domnívat, že vědomí je buď zvláštní formou hmoty, nebo že je vlastností, kterou hmota může za určitých okolností nabývat. První možnost by díky pozorovanému objevování se a mizení vědomí byla v rozporu se zákonem o zachování hmoty a energie, zbývá proto druhá: vědomí je vlastností, kterou hmota může za určitých okolností nabývat a zase ji může ztrácet, respektive vědomí je proces, ke kterému za určitých okolností může v hmotě dojít a který se může kdykoli zastavit.

Naše já, které si uvědomuje a které poznává samo sebe, není tedy pro věřícího materialistu někým nebo něčím. Uvědomování si sama sebe je pro něj procesem probíhajícím v hmotě. Naše já, které jako jediné z celého vesmíru poznáváme přímo, je tedy pro něj vlastností toho, co poznáváme jen zprostředkovaně, co možná má pro nás nepoznatelnou povahu a o čemž můžeme jakkoli pochybovat. Tento názor nelze samozřejmě logicky vyvrátit, ale je ve zcela přímém rozporu s naší základní lidskou zkušeností.

Možná ještě pozoruhodnější je přesvědčení věřících materialistů, že vědomí mají jen živí tvorové a že smrtí vědomí zaniká. Vidí totiž vědomí pouze tam a tehdy, kde a kdy ho mohou pozorovat a komunikovat s ním, přičemž čím je tvor bližší člověku, tím má dle nich vědomí jasnější, komplexnější a schopnější řešit úlohy. Ve vědě je tento přístup metodologicky správný, protože hypotézy o čemkoli, co nelze pozorovat, je třeba odříznout Ockhamovou břitvou. Z hlediska světového názoru ale věřící materialisté dělají stejnou chybu, jsou vyčítají teistům: staví člověka do centra a používají ho jako měřítko všeho ostatního.

Svým vlastním já, které před tím deklasovali na nahodilou a dočasnou vlastnost hmoty, věřící materialisté tuto zprostředkovaně poznávanou (nebo nepoznávanou) hmotu poměřují. Vědomí přiznávají jen té hmotě, která je podobná jim samým, u které mohou vědomí pozorovat a se kterou mohou komunikovat. Když komunikace ve smrti trvale ustane, vědomí dle nich trvale zaniká. Svoji neschopnost komunikace s cizím vědomím nebo neschopnost dosavadních médií tuto komunikaci nadále zprostředkovávat pokládají za důkaz neexistence tohoto vědomí. Možné to je, ale není to jediné přijatelné vysvětlení.

Není mým cílem pokoušet se přesvědčení věřících materialistů vyvrátit. To ostatně ani nelze, podobně jako nelze vyvrátit konkurenční přesvědčení o dualismu hmoty a duše, o neexistenci hmoty, o tom, že všechna hmota je oduševnělá atd. Chci ale poukázat na to, že světový názor věřících materialistů není ani zdaleka samozřejmý, jak se sami domnívají, a že je je v něm ukryta řada velmi krkolomných předpokladů. Odvolávání se těchto materialistů na přírodní vědy a jejich nezpochybnitelný úspěch při poznávání světa je pak nepochopením faktu, že tento úspěch je založen na omezeních, které si přírodní vědy daly. Myšlenka, že nic, co leží mimo tato omezení, reálně neexistuje, je stejně nepodložená jako opačná myšlenka, tedy že vše, o čem přírodní vědy formulují hypotézy, reálně existuje.