Má být katolická církev chudá?

Má být (katolická) církev chudá? Mnozí bez rozmýšlení odpoví, že ano, protože i Ježíš byl chudý. Přestože většinu z těch, kdo volají po chudé církvi, Ježíš nezajímá a autenticita církve netrápí, nelze nad tímto argumentem mávnout rukou. Ježíš opravdu byl chudý a kázal zejména chudým, zatímco katolická církev je bohatá.

Řada katolíků určitě s tvrzením, že církev je bohatá, nebude souhlasit, protože z vlastní zkušenosti ví, že většina církevních institucí zápasí s chronickým nedostatkem financí. Bohatství ale není totéž co vysoké příjmy nebo vysoký zůstatek na účtu a katolická církev bohatá je. Například v Čechách a na Moravě vlastní katolická církev rozlehlou nemovitost nebo skupiny nemovitostí - velmi často vybavených starožitným inventářem - v centru téměř každé obce. Tyto kostely a fary sice obvykle nenesou žádné výnosy a naopak jsou s jejich provozem a udržováním spojené vysoké náklady, to však neznamená, že samy o sobě nečiní církev bohatou.

Navzdory reálnému bohatství církve (a také navzdory přesvědčení moderních i středověkých proticírkevních agitátorů) je dobrovolná chudoba a následování chudého Ježíše živou myšlenkou od prvních staletí až do současnosti. Obvykle však byla a je realizována formou osobní chudoby jednotlivců, nikoli chudobou institucí. Vzdání se majetku je jednou ze tří takzvaných evangelních rad a slib chudoby je jedním ze tří řeholních slibů. Osobní chudoba v případě monastických řádů pravděpodobně poněkud paradoxně přispěla k bohatství klášterů – část prostředků, která by za normálních okolností byla spotřebována, byla použita na investice.

Většina snah o institucionálních chudobu vedených zevnitř církve (tedy mimo zabavování církevního majetku panovníky a státy) se zvrhla v násilné odebírání nebo ničení majetku a skončila roztržkou. Jedním z mála případů, které se obojímu vyhnuly, bylo a je františkánské hnutí, tedy zejména řád svatého Františka z Assisi. Františkánech je ale dobře vidět, jak ideál chudoby naráží na realitu a požadavky praktického života. První staletí řádu jsou historií ostrých a někdy přímo brutálních střetů mezi přísnými zastánci absolutní chudoby a těmi, kteří upřednostňovali šíření ideálu chudoby a prostoty i za cenu jeho rozmělňování. Po několikanásobném rozpadu řádu, po mnoha vyloučeních a exkomunikacích a poté, co několika papežů z problémů působených františkány zešedivělo, vyhráli ti druzí. Stalo se tak mimo jiné i proto, že absolutní chudoba nemůže existovat bez pomoci od okolí, které tak chudé není.

Než se vrátím k myšlence na chudou církev, je třeba konstatovat, že výrazy „chudá církev” a „bohatá církev” (přestože jsem je několikrát použil) jsou nesmyslné. Majetek nevlastní církev jako taková, vlastní ho farnosti, diecéze, řeholní řády a kongregace a jejich provincie nebo i jednotlivé kláštery, charitativní instituce a další a další církevní právnické osoby. Část tohoto majetku je ovládána biskupy, ale část nikoli a v chudé diecézi mohou být bohaté kláštery nebo naopak. Pokud budu uvažovat o chudé církvi, budu mít na mysli pouze farnosti a diecéze a fakt, že některé farnosti jsou spravovány řády, které vlastní i farní kostel s farou, budu velkoryse ignorovat.

Jak by tedy vypadala katolická církev, kdyby byla skutečně chudá? A jak by se lišila od té současné? Vše se odvíjí od toho, že chudá církev by nezískávala výnosy z majetku pořízeného v minulosti, tedy z investovaného bohatství. Nedostála by peníze ani od státu, které v případě České republiky částečně nahrazují výnosy z majetku zabaveného komunisty. Všechny svoje výdaje by chudá církev hradila z příspěvků svých členů a její příjmy by tedy vznikaly ve farnostech a závisely by na počtu a struktuře farníků.

Chudá církev by se proto musela oprostit od majetku v podobě většiny kostelů, a to i v případě, že by vlastnictví kostelů nepovažovala za odporující ideálu chudoby. Kostely v naprosté většině přinášejí jen náklady a žádné výnosy a chudá církev by si mohla dovolit mít kostel jen tam, kde by jeho provoz, údržbu a opravy dokázalo hradit místní farní společenství. Starost o kostely, které by chudá církev nedokázala udržet, by musel převzít někdo jiný a je otázka, zda by se pak katoličtí křesťané nemuseli na bohoslužby scházet jinde. Ztráta kostelů by však pro církev nebyla žádnou tragédií, protože její poslání – navzdory zavedené praxi – není ani správa budov, ani památková péče.

V chudé církvi by také zákonitě byl zcela jiný vztah laiků, kněží a biskupů než je v dnešní katolické církvi. Farníci by si své kněze platili sami a kněz by jim tedy v ekonomických otázkách byl podřízen, respektive by se ekonomickými otázkami vůbec nezabýval, podobně jako tomu v některých zemích je již nyní. Kněze by tak zákonitě měly jen ty farnosti nebo jejich skupiny, které by si to mohly finančně dovolit. A biskupové by v chudé církvi mohli disponovat jen těmi finančními prostředky, které by jim farnosti byly ochotné poskytnout.

Jedním z pilířů křesťanského života je charita a je otázka, jak by v chudé církvi vypadala. Křesťané by museli na provoz církve přispívat mnohem více než dnes a je možné, že o to méně by přispívali na charitu. Na druhou stranu je docela dobře možné, že by k církvi získali mnohem bližší vztah a zapojovali by se do její činnosti, včetně charity, mnohem více. V každém případě by se však charita prováděná chudou církví proměnila a asi by zmizelo suplování státní sociální politiky za částečného financování státu – tedy například církevní nemocnice, sociální ústavy a domovy důchodců, které jsou provozovány pod dohledem a podle pravidel státu a na jejichž provoz stát přispívá, ale investice církev hradí plně sama. Tyto charitativní instituce jsou spíše daní z církevního majetku než křesťanskou charitou a chudá církev by takovou daň platit nemusela a nemohla.

Chceme tedy chudou církev? Ti, kdo po chudé církvi volají zvenčí a jejichž hlasy nejsou obvykle zrovna přátelské, se musí připravit na to, že chudá církev neznamená jen církev bez výdělečného majetku a příspěvku od státu a s hubenějšími kněžími a biskupy. Stát nebo obce by musely od chudé církve převzít (pravděpodobne velkou) část jejího neproduktivního majetku, tedy toho, o kterém někteří tvrdí, že ho církev nevlastní, nýbrž jen užívá. A ti, kdo – podobně jako já - po chudé církvi volají zevnitř, by si měli být vědomi toho, že za chudou církev by nesli mnohem větší zodpovědnost, než jakou za církev nesou pravděpodobně dnes.