První kánon oddílu o Zjevení konstituce Dei Filius zní: „Si quis dixerit, Deum unum et verum, Creatorem et Dominum nostrum, per ea, quae facta sunt, naturali rationis humanae lumine certo cognosci non posse: anathema sit.” Přibližný překlad (latina nepatří mezi moje silné stránky) je: „Ať je z Církve vykázán ten, kdo by tvrdil, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být z toho, co existuje, s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu.” Co to přesně znamená? Odsuzuje tento kánon každého, kdo tvrdí, že ze současného poznání světa nelze racionálně dokázat Boží existenci?
Bez obalu se přiznám, že nevěřím, že lze racionálním způsobem s jistotou dokázat Boží existenci, natož s jistotou Boha blíže poznat. Jsem tedy heretik a mám být vykázán z katolické církve? A mají být vykázáni i všichni ti, kdo podobně jako já nepovažují důkazy Boží existence za průkazné? Věřím, že nikoli.
Text zmíněného kánonu je rozveden v úvodu konstituce a pak se v různých obměnách opakoval v různých církevních dokumentech (včetně antimodernistické přísahy Pia X.) ještě mnohokrát. Vždy ale obsahoval formulaci o poznání Boha ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu. Zastavme se nejprve u pojmu „přirozené světlo rozumu”.
Otcové koncilu použili středověký termín, který pochází z teorie poznání vypracované Albertem Velikým a Tomášem Akvinským, jejíž kořeny však sahají k Platónovi. Podle Tomáše není naše rozumové poznání samostatné, ale je účastí na Božím rozumu díky světlu, kterým Bůh lidský rozum osvěcuje – a právě toto světlo je oním přirozeným světlem rozumu, které je dáno každému člověku. Kromě přirozeného světla rozumu Tomáš rozeznává i nadpřirozené světlo, kterým Bůh dle svého rozhodnutí osvěcuje rozum jen těch, které si vyvolil.
Tomášova teorie poznání je dávno překonaná a dávno překonaná byla už v roce 1870. Mohl bych proto prohlásit, že netvrdím, že „Bůh nemůže být s jistotou poznán z existujících věcí přirozeným světlem lidského rozumu” nikoli proto, že bych se domníval, že Boha přirozeným světlem lidského rozumu s jistotou poznat lze, ale proto, že o přirozeném světle lidského rozumu netvrdím vůbec nic nebo dokonce že větu odsouzenou koncilem (a tedy i její opak) pokládám za nesmyslnou. To by však bylo příliš laciné a dalo by se oprávněně namítnout, že koncil se nevyjadřoval k teorii poznání, ale ke schopnosti člověka poznat Boha z jeho stvoření.
Přesto se domnívám, že formulace „přirozené světlo lidského rozumu” nese kromě vyloučení Božího osvícení ještě další, na první pohled možná ne zcela patrný význam. Tomášova teorie poznání zcela ignoruje existenci kreativní a spekulativní složky lidského rozumu. Je to vcelku pochopitelné, protože je-li lidský rozum jen účastí na Božím rozumu, nemůže člověk sám vymyslet vůbec nic. Zdá se mi však, že i jakákoli širší než jen striktně tomášovská interpretace formulace „přirozené světlo lidského rozumu” vylučuje racionální spekulaci. Světlo nic nevytváří, ale jen osvěcuje a umožňuje vidět jenom to, co je předem dané.
Nyní si všimněme formulace o poznání Boha „z toho, co existuje” (v druhé kapitole konstituce stojí „e rebus creatis”, tedy ze „ze stvořených věcí”). Koncilní otcové evidentně pracovali s předpokladem, že svět mimo naše nitro existuje, je poznatelný a toto poznání je dostupné každému člověku užívajícímu rozum. K pravdivosti tohoto předpokladu se ale na žádném místě konstituce explicitně nevyjadřují.
Pokud bychom kánon interpretovali tak, že odsuzuje každého, komu k jistému poznání Boha nestačí racionální úsudek založený současných znalostech o světě, pak bychom zároveň museli tvrdit, že implicitně prohlašuje, že vnější svět je nejen poznatelný, ale že je takový, jakým se nám jeví. Pokud by svět totiž nebyl takový, jakým se jeví, pak by budoucí poznání světa mohlo zneplatnit současné poznání Boha. To je ovšem tvrzení mnohem silnější a má mnohem širší důsledky než explicitní význam kánonu. Rozhodně není možné obecnější tvrzení s jistotou implicitně vyvodit z jedné z řady možných interpretací tvrzení partikulárnějšího.
Myslím, že je tedy zřejmé, že na otázku položenou v úvodu, tedy zda citovaný kánon odsuzuje každého, kdo tvrdí, že ze současného poznání světa nelze racionálně dokázat Boží existenci, lze odpovědět záporně. Ale koho tedy otcové Prvního vatikánského koncilu tímto kánonem vykazují z katolické církve?
Kánon evidentně odsuzuje ty, kdo věří, že tento svět je takový, jakým se jeví, nespekulují o tom, že by reálný svět mohl být radikálně odlišný od toho, jak se nám jeví, a kteří tvrdí, že Boha z principu nelze rozumově poznat bez zvláštního osvícení, tedy bez „nadpřirozeného světla rozumu”. Odpověď na otázku, zda kánon odsuzuje ještě někoho dalšího, je už věcí interpretace. Vzhledem k tomu, že v textu není zmínka o čase, se mi však zdá zjevné, že kánon neodsuzuje ty, kdo teoreticky poznání Boha ze stvořených věcí připouštějí, ale za současného stavu poznání světa nikoli. A vzhledem k použití termínu „přirozené světlo lidského rozumu” jsem přesvědčen, že kánon nemůže odsuzovat ani ty, kdo jistotu poznání Boha, dosaženou nebo teoreticky dosažitelnou racionálním postupem, zpochybňují racionální spekulací - například spekulací, že svět je radikálně odlišný od toho, jak se jeví.
Ti, kdo známé důkazy Boží existence považují za chybné nebo neprůkazné, heretiky tedy být rozhodně nemusí. A heretiky být nemusí ani ti, kdo se – podobně jako já – domnívají, že racionální důkaz, Boží existence, který by odstranil všechny možné spekulativní pochybnosti, formulovat nelze.
